Přejít k hlavnímu obsahu
Historie obce Kněžice

Původně stála na zeměpanských pozemcích, odtud pochází i jejich jméno – Kněžice, ves lidí knězových = knížete. V roce 1295 je znám Zdeslav z Kněžic, vznikla zde i tvrz, na které sídlila drobná šlechta (Mikeš, Přech, Oldřich, Zbyněk z K.). Přímo pod tvrzí ve vesnici byl založen rybník Podtvrzník, který obec rozděloval na dvě poloviny. Každá z nich měla dokonce svého rychtáře. Hráz rybníka byla rozvezena až na začátku 19. století (1810).  
Před rokem 1415 získal Kněžice Jan Straník z Kopidlna, který se aktivně zapojil na husitské straně do pozdějších bojů, stal se sirotčím hejtmanem. Kopidlanští vlastnili kněžické panství, k němuž kromě zdejší vesnice, tvrze a dvora patřily také vsi Židovice, Záhornice a dvory Voděrady a Mezilesí, až do roku 1501, kdy je koupil Mikuláš ml. Trčka z Lípy. Připojil je spolu se Štítary ke svému královéměsteckému dominiu. S ním v roce 1587 přešly k dymokurskému panství. 

Vesnice byla za třicetileté války úplně vypálena a všechna stavení byla opuštěna. V druhé polovině 18. století vzaly za své i rybníky v obci (Podtvrzník) a okolí (Kněžický – 72 ha a tři menší – Vosecký, Krčebník a lesní Beňovický). Na začátku 19. století zde vrchnost nechala postavil kontribučenskou sýpku pro dymokurské panství (existovala do r. 1863).  
Uprostřed vsi se nachází kostel svatých Petra a Pavla, kde byl v roce 1359 ustanoven farář Jan Dobrohost z Turnova. V 16. století je připomínán dřevěný kostelík, přifařený k Městci Králové a přestavovaný v letech 1686–1688. V roce 1716 založila kněžna Marie Antonie Montecuculli faru, k níž přidělila i kantora. V letech 1774–1777 proběhla přestavba kostela do nynější pozdně barokní podoby s půlkruhově uzavřeným presbytářem a hranolovou věží. V roce 1790 kněžičtí obyvatelé zakoupili na věž hodiny (1800 – prodány do Železnice, nové až 1852). Poslední úpravy proběhly v roce 1852, ze kdy pochází také nástropní malby v interiéru (J. Krátký).  
Ve vsi stojí několik plastik, Jan Nepomucký z r. 1876, Panna Marie od Kofránka z Vojic z r. 1874 a svatý Václav z r. 1888 na pseudogotickém soklu s reliéfy Sv. Václava a Ludmily. Nedaleko Kněžic se nachází zaniklé městečko (zřejmě hrazené) Beňovice. Centrem byla tvrz obehnaná příkopem, dodnes v terénu patrným.  
Na přelomu 19. a 20. století byla ještě živá pověst o kněžické kněžně a záhornickém rytíři. Rytíř Záhorský, který sídlil na hradě na Vondrově kopci (nedaleko Záhornice), se zamiloval do kněžny, která obývala hrad v Kněžicích. Kněžna jeho city opětovala, provdala se za něj a odstěhovala k němu na hrad. Když se o tom dověděl její někdejší zhrzený nápadník, vzal záhorský hrad se svým lidem ztečí. Záhorskému se podařilo uniknout, ale zhrzelec zajal kněžnu. Odvezl ji s sebou. Kněžna byla v novém svazku velice nešťastná, a proto svého únosce sprovodila pomocí jedu ze světa. Nyní již volná, vyslala na záhorský hrad. Byl však opuštěný. Oblékla poutnický šat a vydala se svého manžela hledat. Všude se vyptávala na osamoceného rytíře. Až přišla k rybníku, místní lidé jí vypravovali o poustevníkovi, který se nedávno usadil na ostrůvku uprostřed a chodil denně do vesničky ke kapličce zvonit. Čekala na něj a hned v něm poznala svého rytíře. Záhorský ji však odmítl, neboť se mezitím zapřísáhl, že zbytek života stráví v samotě. Kněžna se vrátila na svůj hrad do Kněžic, které po ní získaly jméno. Záhornice se pak slovou podle rytíře a vesnice u rybníka dostala jméno Poušť. 

Další pověst se váže k pokladu kněžického rytíře. Když Žižka táhnul krajem, obořil se i na kněžickou tvrz a ves, obě vypálil. Kněžický rytíř, když se táboři blížili, nechal své poklady svrhnout do rybníka pod tvrzí. Nikdo je nikdy nenašel, ani když Podtvrzník vysušili.  
Kdysi dávno prořízl podvečerní jarní povětří nad Kněžicemi zářivý blesk, provázený ohlušující ránou. Nebe bylo čisté, bez mráčku, a tak nikdo neměl nejmenší tušení, odkud se najednou vzal. Kromě dívky, která zahlédla sedět na roubení obecní studny prapodivné stvoření. Chlupaté, špinavé, v rozcuchaném hnízdě vlasů se rýsovaly rohy a kopytem tlouklo o zem. Byl to čert. Žádný z kněžických obyvatel jí nevěřil. Děvče však stále vedlo svou: „Byl to rarach!“ Na radu jednoho zdejšího starce vzalo růženec a hrst chlebových drobků. Holčina sypala drobečky před sebe a za stálých modliteb se přibližovala ke studni. Zbytek drobečků hodila na čerta. Zahřmělo a satanáš vyletěl celý divý do povětří. Po návsi se rozprostřel zápach síry a dýmu. Dívčí tělo bez vlády padlo k zemi. Vojenský vysloužilec omráčené děvče vzkřísil chladnou studniční vodou. Druhý den za ranního kuropění šlo děvče ke zmíněné studni jako vždy pro vodu. Pustilo vědro dolů, vytáhlo nahoru, položilo je do trávy. A najednou. Nevěřilo svým očím, leželo tam několik zlaťáků. Stačily na bohatou veselku. 

Osek 

Ves vzniklá na mýtině, na místě osekaném, zřejmě ve 14. století, byla původně majetkem opatovického kláštera. Jméno Osek se poprvé vyskytuje v pramenech roku 1436 spolu s Chroustovem, Dubečnem a Dvořištěm (společné osudy až do 20. století), jako zástava císaře Zikmunda Havlovi z Dřevěnic. Po několikeré změně majitelů zakoupili Osek s celým královéměsteckým panstvím Valdštejnové a připojili ho k Dymokurům. V 18. a 19. století byl Osek vyhlášený svými lidovými doktory, kteří pomocí přírodních léků, ale i nejrůznějších zaříkávadel léčili obyvatelstvo ze širokého okolí. Ve vsi se nachází kromě sochy Neposkvrněného početí Panny Marie z konce 19. století a litinového kříže z r. 1849 také jedna z mála původních dochovaných dřevěných zvoniček (konec 19. století). 

Dubečno 

Obec vznikla, jak název napovídá, na místě dubového lesa. První zmínku máme dochovanou z roku 1372, kdy císař Karel IV. věnoval lán v Dubečnu opatovickému klášteru. Historie Dubečna je svázána s osudy Chroustova (a také Oseka a Dvořiště). V polích směrem na Kněžice za vsí nalezneme na dekorativní postavci členěném římsami a střapci barokní sochu Jana Nepomuckého z konce 18. století, ve vsi na hranolovém postamentu s reliéfem Panny Marie v kartuši masivní kamenný kříž s Kristem z roku 1767. Za zmínku stojí určitě i zdejší lidová architektura, jíž dominují vzácné chalupy z postavené truplí (nepálených cihel) s podsíní na třech vyřezávaných sloupcích. Jednou z nich je domek čp. 18, pocházející zřejmě z počátku 19. století, který do ulice otevírá původní štít i sloupky. Podobných chalup najdeme v Dubečně více, bohužel však někdy už mají průčelí do ulice vyměněné v pozdější době (např. hned vedlejší čp. 19). Nic to však neubírá na jejich malebném vzhledu, který nás přenese o více jak 100 let nazpět.